Ve třicátých letech, tedy v době nástupu Adolfa Hitlera k moci, došlo na naší adrese ke změně obyvatel. Prostory včetně sklepení koupil doktor medicíny Karl Hermann s manželkou Judith a dcerou Helgou. Vše napovídá tomu, že svoji ordinaci v Drážďanech opustil kvůli norimberským zákonům, jeho manželka byla totiž Židovka. Brzy se sice ukázalo, že pro jejich rodinu nebude bezpečná ani Praha, na další přesun už však doktor Hermann neměl čas. Krátce po dobytí Francie wehrmachtem vybudoval ve sklepení obyvatelné kobky, v nichž ženu s dcerou ukryl. Oficiálně se jich zřekl a prohlásil, že je vyhnal. Zároveň vstoupil do SS. V jeho rodokmenu objevili strážci árijské rasy Schreibera Hermanna – významného okultistu z dob rozkvětu německé klasické filozofie počátku 19. století. Sám doktor Hermann byl navíc specialistou na dědičnost některých chorob. Bylo tedy rozhodnuto: Hermann se stal členem Černých rytířů SS, kteří hledali stopy podzemní říše vyspělé civilizace ovládající mystickou sílu vril schopnou získat moc nad celým světem.

Schizofrenní postavení doktora Hermanna brzy přineslo své ovoce. Na jedné straně měl přístup mezi špičky SS včetně Heinricha Himmlera, se kterým se setkal mimo jiné na vrcholu Velkého Blaníku, jenž nacisty zajímal kvůli prokazatelnému obydlení dávnými Kelty. Na straně druhé ukrýval dvě Židovky, což byl v té době hrdelní zločin. Karl Hermann se upsal ďáblu. Podle kusých dochovaných záznamů se můžeme domnívat, že měl prsty i v programu „eutanasie“ psychicky narušených dětí nazvaném T4, který se experimentálně realizoval v severních Čechách. Zdá se být téměř jisté, že některé z dětí skončily v jeho improvizované „ordinaci“ ve sklepních prostorech ve Vodičkově ulici. Spolu s rituálními pokusy o získání síly ducha podzemní říše Agarthy začal experimentovat s chirurgickými postupy, které by jeho ženu a dceru zbavily židovských rasových znaků. Velmi brzy se však tyto seance měly zvrhnout v čistě sadistické divadlo, jehož oběťmi byly nejdříve mentálně postižené děti. Krvavé rituály a mučení ovšem neměly přestat ani s koncem války, kdy v podzemních kójích skončilo několik dětí převážně z východní části Německa „osvobozeného“ Rudou armádou. Skupiny či jednotlivé opuštěné děti bez rodičů a dospělých příbuzných se toulaly po Evropě ještě dlouhé měsíce po skončení války.

Krvavé lázně a nepředstavitelné sadistické trýznění zajatých dětí podle všeho skončily až na konci roku 1945, kdy se skupině čtyř přeživších dětí (holčiček) ve věku 8 až 13 let podařilo překvapit doktora Hermanna s pomocným personálem čítajícím i ženu s dcerou a dvěma bývalými dozorci z koncentračního tábora Flossenbürg, omámit je rajským plynem a rozřezat jejich těla po vzoru svých trýznitelů.

Celý tento příběh je ovšem sestaven z nepřímých důkazů a svědectví dávno mrtvých lidí, která se dochovala často ve velmi kusých či zmatených výpovědích. Kompletní spis doktora Hermanna jako příslušníka Černých rytířů SS byl s největší pravděpodobností nacisty ukryt ve svazcích, které se dodnes marně hledají jako tzv. štěchovický poklad. O Hermannově řádění navíc byly informovány i špičky SS včetně několika vysokých pracovníků pražského gestapa i informátorů z řad Čechů, kteří se po válce dostali na významná místa ve státní správě a mnozí z nich také do vysokých struktur nastupujícího komunistického aparátu. Získat věrohodné informace o celém šíleném případu je tedy prakticky nemožné.

Zbývají zdánlivě němí svědkové: zdi, podlaha a stropy podzemních prostor ve Vodičkově ulici. Tito svědkové ovšem nejsou tak úplně bez schopnosti vyprávět. Naměřené abnormální hodnoty nebo záchvaty paniky a úzkosti labilních či jinak mimořádně vnímavých jedinců bychom mohli popisovat hodiny. Přijďte si genius loci místa, kde se psala temná historie krví nevinných obětí, vyzkoušet na vlastní kůži. A také na vlastní nebezpečí…